Slánský obzor

NA PRAHU 19. ROČNÍKU OBNOVENÉHO SLÁNSKÉHO OBZORU Místo tradičního úvodního slova k 19. ročníku obnoveného Slánského obzoru otiskujeme vzpomínky na zakladatele Společnosti PATRIA JUDr. Vladimíra Dvořáka k jeho nedožitým 90. narozeninám v roce 2011.

O vzniku Společnosti PATRIA Mám dosud v živé paměti ono krásné prosluněné páteční dopoledne 16. října osmadevadesátého roku. V galerii slánského muzea se scházeli příznivci historie města, aby se účastnili prezentace šestého svazku Historického atlasu českých měst, který je věnován Slanému. Nechyběli autoři díla Eva Semotanová a slánský rodák Josef Žemlička, dostavili se zastupitelé města se starostou, pozván byl i předseda společnosti PATRIA pan doktor Dvořák. Všichni jsme se na něho těšili, protože jsme věděli, že bude mít z předkládaného díla s mnoha mapami velkou radost. Nebylo pro nás totiž tajemstvím, že doktor Dvořák je nejenom milovníkem map, ale i jejich spolutvůrcem – svědčí o tom jeho jméno uváděné v tirážích mnoha turistických map. Malý atlas okresu Kladno z roku 1998, který doprovodil rejstříkem zeměpisných názvů, mám stále po ruce a dobře mi slouží. Na příchod pana doktora Dvořáka jsme však marně čekali. Na samém počátku prezentace nás zasáhla nečekaná a truchlivá zpráva, že pan doktor mezi nás již nikdy nepřijde. S panem doktorem Dvořákem jsem se poprvé potkal při otevírání skanzenu ve Třebízi 18. 5. v roce 1975, kde jsem s prof. A. Leopoldem prodával různé muzejní publikace. Tenkrát tam pan doktor zavítal se svou paní Zorou, která se jako pracovnice Střediska památkové péče Středočeského kraje o zřízení třebízského skanzenu významnou měrou zasloužila. Blíže jsme se s panem doktorem poznali o řadu let později a to v roce 1990. Ten rok a několik let následujících byl vyplněn radostí, že něco nedobrého skončilo a něco krásného započalo. Ta doba překypovala snahou co nejdříve překlenout oněch neblahých minulých čtyřicet let. Postupně se obnovuje Sokol, Junák, Klub českých turistů, sportovní kluby se vracejí ke svým historickým názvům. Nejinak tomu bylo i ve Slaném. Pan doktor Dvořák se svými přáteli v roce 1990 zakládá „Společnost pro ochranu kulturního dědictví“, jejíž název byl o rok později obohacen o pojem PATRIA. Vladimír Dvořák, bývalý politický vězeň, nalézá pro tento záměr velké pochopení a podporu u tehdejšího starosty města Slaného Pravoslava Vébra, rovněž bývalého politického vězně. Jsou si blízcí svým osudem i svými názory. Společnost PATRIA si předsevzala jako hlavní úkol obnovit muzejní ročenku Slánský obzor. Hlavně díky jejímu prvnímu předsedovi, doktoru Dvořákovi, se podařilo v letech 1993/1994 vydat první a druhý ročník obnoveného Slánského obzoru, který vychází dosud. Od samého počátku ovšem tíha redakční práce spočívá na bedrech jeho paní dr. Zory Dvořákové, která musí všechny příspěvky přečíst, upravit, ročenku obsahově uspořádat a „hlídat“ její rozsah, aby nebyly překročeny finanční možnosti. Významnou úlohu při získání finančních prostředků tehdy měla ředitelka Vlastivědného muzea pí Božena Franková. Protože však výdaje na tisk postupně rostly, podal pomocnou ruku Státní okresní archiv v Kladně, takže od pátého ročníku se na vydávání podílejí rovným dílem dvě instituce: Vlastivědné muzeum v Slaném a Státní okresní archiv v Kladně. Společnost PATRIA se tenkrát scházívala jedenkrát za měsíc v archivu v bývalé slánské synagoze, odkud byl z pracovny dr. Jany Krotilové krásný výhled na Slánskou horu. Doktor Dvořák přicházel na tyto schůzky obtěžkán nejnovější regionální literaturou, mnohdy jen s obtížemi dostupnou. Rád na tato setkání vzpomínám, neboť pro mne znamenala nejenom obohacení mých vědomostí místní, nikde nezapsané historie, ale také pocit uvolnění a oproštění od každodenních starostí v blízkosti přátel. A hlavně, doktor Dvořák vedl tyto schůzky s příslovečnou vlídností a laskavostí, takže nikdy nedošlo k nějakým neshodám. Ačkoliv byl život pana doktora Dvořáka komunistickým režimem krutě poznamenán, nikdy neprahnul po odvetě. Naopak, na život se díval z nadhledu a optimisticky. Velice jsem si toho vážil, stejně jako jeho lásky k rodnému kraji. Snad to bylo tím, že svými kořeny tkvěl v Podhájském mlýně nedaleko Sak, odkud každý den jako student putoval do slánského gymnázia a důvěrně poznal krajinu ve všech jejích proměnách. Proto se jako milovník historie nemohl smířit s tím, že na nových mapách Podhájský mlýn stojí na Knovízském potoce místo na potoce Svatojirském (tomuto názvu dával přednost před názvem Svatojiřský). Každoročně paní dr. Dvořáková pozve v letních měsících redakční radu Slánského obzoru na pracovní schůzku do Podhájku. A já mám pocit, že pan doktor je tam s námi, že se usmívá a souhlasně pokyvuje hlavou.

Václav Moucha Úryvek z knihy Miloslava Čapka,spoluvězně Vladimíra Dvořáka Snad nejvýznamnější osobností na lágru, která politicky ovlivnila velký okruh hlavně mladších vězňů, byl Vladimír Dvořák. Byl drobnější postavy, nenápadného vzezření a pohyboval se zdánlivě neohrabaně. Na očích brýle, což ho znehodnocovalo v očích bachařů, kteří brýle považovali za znak inteligence. Mluvil většinou pomalu, jako by hledal ta nejsprávnější slova k vyjádření svých myšlenek a názorů. Když se ale rozohnil, vyjadřoval se velmi nekompromisně k věcem, za které bylo nutno bojovat. Seznámil jsem se s ním náhodou, hned po svém příchodu na lágr, při sčítacím nástupu. Stál jsem tam v prosinci roku padesát osamoceně, jediný s hlavou ostříhanou do hola. Ostatní vězni měli ještě vlasy a bylo na nich vidět, že jsou to už ostřílení kozáci, a já pouze benjamínek. Každý z vězňů poznal, že jsem cuvachs, jak se nově příchozímu říkalo ve vězeňské hantýrce. Zvědavě se mě ptali, odkud jsem přišel a jak dlouho mám sedět. Po pravdě jsem odpověděl, že z Pankráce a dostal jsem dvanáct roků. Ihned jim bylo jasné, že jsem státní a mám politiku. Jeden z vězňů se ke mně otočil. Mimo vězeňské oblečení měl ještě teplou bundu. Chtěl ještě vědět, odkud jsem. To, že měl bundu, znamenalo, že pracuje na haldě. Odpověděl jsem, že ze Slaného, a tak začal náš další rozhovor, ale i pozdější velmi blízké přátelství s Vláďou Dvořákem. Trochu se pousmál a začal o mém rodném městě velmi zasvěceně mluvit. Nejbližší mu bylo slánské gymnázium, jehož byl absolventem. Byl dokonce spolužákem mého bratrance Jožky Balcara. Vláďa vypadal mnohem starší, než byl ve skutečnosti. K jeho staršímu vzhledu se vázala krátká příhoda s jedním bachařem. Při jedné prohlídce venku v nepříznivém počasí se bachař obrátil a říká: „Starej, vy můžete jít!“ V té době mu bylo dvacet osm roků. Vláďa to občas dával k dobru, když se mluvilo o jeho věku, že i bachař se nad ním slitoval, a to už bylo něco. Vláďa byl synem mlynáře ze Sak a každý den chodil přes pole a malý les do slánského gymnázia. Po válce, při zaměstnání, studoval v Praze právo. Politicky se angažoval v národně socialistické straně. Stal se okresním vedoucím mládeže. Zároveň byl v ústředním výboru mládeže této strany. Komunistický puč ukončil jeho studia, to však komunistům nestačilo. V honbě za národně socialistickými funkcionáři, hlavně z řad mládeže, ho zatkli v den pohřbu prezidenta Beneše. To znamená v září roku 1948. Protože byl souzen ještě podle starého zákona, dostal poměrně nízký trest asi jeden a půl roku. Ten mu potom ještě zvýšili. Vzhledem ke svému původu byl typem myslícího intelektuála s velkou dávkou zdravého selského rozumu. V otázkách společenských a politických dokázal vyhmátnout podstatu věci a zaujmout k ní praktické stanovisko. Už tehdy pochopil, že komunismus napáchá největší škody hlavně v morální a společenské sféře. Úkolem demokracie bude je paralyzovat. To nebude možné pouze prostřednictvím politických stran, které jsou názorově vyhraněné a snaží se získat náklonnost voličů. Bude nutné zakládat různé spolky a organizace, které mohou také kladně ovlivňovat společnost. Přirovnával je k anglickým klubům a domníval se, že to bude vhodný název i u nás. Využil svých právních znalostí a důvtipu a dokázal bachaři, že jsou u nás i političtí vězni. O nás tvrdili, že jsme kriminální zločinci. Vláďa se zeptal bachaře, který na toto téma zavedl na světnici rozhovor, za jakých okolností může být vězeň propuštěn na svobodu po odpykání poloviny trestu. Jeho odpověď byla jednoznačná. Pouze v případě, že je převychován. Pod pojmem převýchovy se považovalo uznání lidově demokratického zřízení. Tak vidíte, odpověděl Vláďa, pokud vězeň nezmění svůj politický názor, nemůže být propuštěn po odpykání poloviny trestu a pak sedí za své politické přesvědčení. Bachař se zamračil, neodpověděl a beze slova opustil místnost. Vzhledem k dlouhé době, kterou Vláďa na lágru prožil, a vzhledem ke svým vlastnostem, soustřeďoval kolem sebe hlavně mladší vězně, kteří také cítili odpovědnost za naši budoucnost. V jejich kruhu a na různých místech diskutoval s nimi na dané téma. Nezáleželo na tom, jestli byli z Čech, Moravy nebo Slovenska. Naopak vítal a předpokládal, že kontakty mohou po pádu komunismu ovlivňovat naše občany ve všech místech republiky. Postupně jsme naší činnosti dali i jméno: Akce národní obrody. Domnívali jsem se, že její základ budou tvořit lidé uvěznění za protikomunistickou činnost a lidé komunismem perzekvovaní. Počítali jsme i s aktivní podporou naší emigrace. Ti další se musí velmi obezřetně vybírat, aby se tam nedostali různí kariéristé a prospěcháři, kterých je u nás nadbytek. Myšlenky to byly jistě hezké, ale vzhledem k délce trvání komunistické vlády nikdy neuskutečnitelné. Dokonce jsme uvažovali i o vydávání novin, i když jsme věděli, že to je úkol náročný nejen finančně. Našli jsme pro ně vhodný název: LANO (List akce národní obrody). Vězňové, kteří se na této činnosti s Vláďou podíleli, byli hlavně členové sokolské a skautské skupiny, které jsem uváděl. Dále to byli redaktor Svobodného slova z Moravy Hynek Rulíšek, profesor matematiky Tonda Fingerland, Erik Bülov, Karel Šenk, majitel menší chemické továrny, vojáci zavření za ilegalitu Honza Nesládek a Jirka Hampejz, oba z Prahy, studenti Miloš Slabák, Míla Mráz zvaný Buldok, Ivo Fiedler, Milan Slavík, Franta Martínek, Boris Havel a řada dalších, na které se už nepamatuji. Velmi dobré kontakty jsme měli i s Maďarem ze Slovenska Zoltánem Krausem, který byl asistentem filmového režiséra. Díky Vláďovým schopnostem seznamovat se se zajímavými lidmi jsme navazovali kontakty i s vězni staršími, kteří už měli větší zkušenosti z politické činnosti v různých stranách. Jedním z nich byl národní socialista doktor práv Jan Lhota, ze sociálních demokratů dr. Miroslav Jirásek a dr. Jiří Kubelík, ředitel Baťových závodů. Ze Slováků to byl dr. Fedor Turzo (prezident nejvyššího soudního dvora) a Janko Ďurkovič, tajemník Slovenské strany práce, oddaný Čechoslovák, který měl nejvíce přátel mezi Čechy. Vláďa šel dokonce tak daleko, že měl známé i mezi kolaboranty s Němci. Měl ovšem jednu podmínku. Museli si uvědomit, že spolupráce s nacisty byla chybou, a to si mnozí, ti slušnější, přiznávali. Mezi ně patřil ředitel lounského gymnázia Hlaváček. Bylo jim jasné, že po určitém uklidnění porevoluční nálady roku 1954 by mnohým z nich byl trest zmírněn, protože byl nepřiměřeně vysoký vzhledem k činům, kterých se dopustili. V mnoha případech komunisté dělali vše, aby pravicově smýšlející občané byli považováni za fašisty. Komunistický puč, který tuto dobu znovu rozjitřil, oddálil možnost jejich propuštění. Proto i jejich vztah k nám, politickým, kteří jsme se proti komunismu postavili, byl velmi přátelský. K takovým vězňům patřil i Ludvík Zaglaničný, revírní ostravských dolů. Vláďa byl spiritus agens mnoha plánů, nápadů a předsevzetí, které nás utvrzovaly v tom, že doba prožitá ve vězení není pro nás pouze ztrátou, ale mnohdy i přínosem pro náš budoucí život a hlavně přípravou na dobu po pádu komunismu. To nám umožnilo a usnadnilo překonávat těžké začátky našeho uvěznění a koncentrovat sílu na dobu další, kterou jsme museli ještě ve vězení prožít. Ke škodě našeho národa jsme po pádu komunismu naše plány a předsevzetí nikde nerealizovali, ani se o to nepokusili. Zaskočil nás nejen náš vysoký věk a možná i nedostatek elánu, který jsme kdysi měli, ale i pasivní postoj našich lidí k vyrovnání se s komunistickou minulostí.

(ČAPEK M. O mužích, na které se zapomnělo. Autentické svědectví o nelidskosti komunistických věznic. PRAGMA 2000. ISBN 80–7205–3, s. 149 –152.)

OBSAH

Na prahu 19. ročníku obnoveného Slánského obzoru (3)

STATĚ A POJEDNÁNÍ

Tomáš Durdík: Hrad Jenčov (11)

Václav Moucha: Místa popravní na Slánsku (24)

Zuzana Frantová: Středověké nástěnné malby v sakristii kostela sv. Kateřiny ve Velvarech (33)

Zdeněk Víšek: Slánský purkmistr a okresní starosta Josef Hlaváček (45)

Jarmila Urbanová: František Koucký ve vzpomínkách pamětníků odboje na Jadranu za 1. světové války (58)

Miroslav Oliverius: Glosa k ukrytí pamětní desky Františka Kouckého v době Protektorátu Čechy a Morava (74)

Filip Procházka: Východočeské kořeny rodiny Bondyů (76)

Květa Hrnčířová: Barnett Stross a Lidice Shall Live (79)

Milan Hes: Slaný a volby do ústavodárného Národního shromáždění v roce 1946 (88)

Milan Bárta: Britsko-americký klub ve Slaném 1945 –1948 (95)

PORTRÉTNÍ GALERIE

Otakar Špecinger: Klára Špecingerová – první česká knihovnice (105)

Petr Kubát: Jarmil Krecar z Růžokvětu – poslední český dekadent – a Slaný (109)

Marie Stehlíková: Karel Vik (120)

Irena Veverková: Zdeněk Miler (125)

ZPRÁVY

Etnologický výzkum na Slánsku v letech 2009–2010 (Radka Oudová a Jana Tomášová) (132)

50 let od vzniku Quo vadis v Kladně (Jaroslav Vykouk) (142)

Desátý rok existence občanského sdružení Wotrubia (Pavel Bartoníček) (147)

Historie výroby lokomotiv Breitfeld-Daněk a ČKD ve Slaném. Lokomotivní tendry (Jiří Friml) (152)

Zpráva o dokumentaci díla malíře Václava Tomana (Libuše Novotná) (155)

Patria, společnost pro ochranu kulturního dědictví (zpráva o činnosti v roce 2011) (Václav Moucha) (158)

KRONIKA

Z Kroniky královského města Slaného za rok 2010 (Božena Franková a Zdeněk Víšek) (160)

Z regionální literatury vydané v roce 2011 (Miroslav Oliverius a Irena Veverková) (165)

Doplňovací volby do Senátu Parlamentu ČR ve volebním obvodu č. 30 – Kladno (Miroslav Oliverius) (170)